Před mikrofonem: Spory ze zpracování osobních údajů lze efektivně řešit v rozhodčím řízení

Mirku, takřka od počátku své kariéry se věnujete právu v elektronických komunikacích. Co vás k tomuto odvětví přivedlo? A pořád vás baví?

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Děkuji, ano, i nadále mne to baví. V době, kdy jsem se právu elektronických komunikací, respektive řekl bych spíše šířeji právu ICT, začal věnovat, se jednalo o dynamicky se rozvíjející, tedy i velmi zajímavou oblast práva. Ostatně samotné elektronické komunikace byly v té době „sexy“ oborem, což již dnes, bohužel, pominulo. Hlavní a prakticky jedinou relevantní právní úpravou tehdy byl stařičký a velmi stručný (celkem 27 paragrafů!) zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Ten z povahy věci, i přes novelizační snahy, nemohl držet krok s rozvojem technologickým ani obchodním. Pojmy jako „jednotná telekomunikační síť“ či „organizace spojů“ nebyly kompatibilní s v té době již existujícími mobilními telekomunikačními sítěmi, přesto tato koexistence přetrvala v praxi několik let, do přijetí nového zákona o telekomunikacích v roce 2000.

Ani dnes není právo elektronických komunikací nudným oborem. Pravdou však je, že v současnosti tomuto oboru přidává na zajímavosti, bohužel, především neuvěřitelná míra přeregulace, která navíc dle mých zkušeností i nadále narůstá. 

Vedle tématu telekomunikací, či obecně síťových regulací, se také věnujete pravidlům pro ochranu a zpracování osobních údajů. Jste dlouholetým členem Spolku pro ochranu osobních údajů a autorem či spoluautorem řady odborných textů, včetně tzv. „velkého šedého komentáře“ ke GDPR. Když tyto dva světy spojíme, kde vidíte největší překryvy a podobné problémy či výzvy v oblasti elektronických komunikací a ochrany osobních údajů?

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Ano, v současnosti se věnuji šířeji regulaci síťových odvětví, např. v rámci svého členství v rozkladové komisi ERÚ mohu porovnávat regulaci elektronických komunikací a energetiky. Z hlediska osobních údajů je oblast elektronických komunikací specifická rozsahem a významem informací generovaných při využívání služeb a sítí elektronických komunikací. Provozní a lokalizační údaje elektronických komunikací vypovídají zásadním způsobem o osobě účastníka či uživatele, tedy každého z nás. Počínaje takovými banalitami, jako jsou naše vzorce chování (v kolik ráno vstáváme, v kolik jdeme spát), přes osoby, s nimiž jsme v kontaktu (včetně četnosti kontaktu vypovídající o intenzitě sociálních vazeb s konkrétními osobami), po informace např. o našem cestování (z lokalizačních údajů lze zjistit, jak často cestujeme do zahraničí, i dovodit, zda se jedná o dvoutýdenní dovolenou či o krátkou služební cestu, včetně použitého dopravního prostředku apod.). Z těchto informací lze dovodit např. naši finanční situaci, ale také naše osobní kontakty s dalšími osobami nacházejícími se ve stejném čase na stejném místě.

Právě tyto údaje často vypovídají o našem soukromí daleko více nežli samotný obsah komunikace. Proto také klade právní úprava, zde zákon o elektronických komunikacích, zvláštní důraz na ochranu provozních a lokalizačních údajů v rámci institutu důvěrnosti komunikací (ten nahradil dřívější telekomunikační tajemství). Ostatně v elektronických komunikacích vznikl, a v ČR nadále v plné míře existuje, institut povinného plošného uchovávání provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a uživatelů pro jejich možné vyžádání oprávněnými orgány (tzv. povinnost Data Retention), která představuje zvlášť závažný zásah do práva na ochranu soukromí. V řadě států EU, jako např. v Německu, byla přitom tato povinnost výrazně omezena, v jiných, např. na Slovensku, byla nahrazena výrazně méně invazivním institutem tzv. data freeze – uchovávání údajů pouze konkrétních osob do budoucna. V rámci ochrany osobních údajů, šířeji ochrany soukromí, v tomto spatřuji v současnosti jednu z největších výzev práva elektronických komunikací. 

I díky vaší aktivitě navázal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR užší spolupráci právě se Spolkem pro ochranu osobních údajů. Několik členů Spolku se na základě toho stalo zapsanými rozhodci. Celá aktivita má za cíl přispět k častějšímu využívání  institutu rozhodčího řízení i ve sporech týkajících se zpracování osobních údajů, typicky mezi správci a jejich dodavateli, zpracovateli osobních údajů. V čem by mohlo být rozhodčí řízení pro tento typ sporů výhodnější než klasický soud?

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Obecně je předností rozhodčího řízení jeho rychlost a neformálnost a také snadná vykonatelnost rozhodčího nálezu v zahraničí, to vše spolu s cenově přijatelnými náklady řízení. U sporů, které se týkají zpracování osobních údajů, však jako hlavní výhodu oproti obecným soudům vidím především specializaci rozhodců. Na rozdíl od obecných soudů mohou strany v rozhodčím řízení jmenovat jako členy rozhodčího senátu rozhodce dle jejich odbornosti relevantní pro daný spor. Toto může být u sporů v oblasti zpracování osobních údajů zvláště významné, když ochrana osobních údajů stále patří mezi oblasti, které nejsou pro obecné soudy mnohdy příliš srozumitelné, jak vlivem specifické právní úpravy, tak rovněž technických a bezpečnostních aspektů, které zpracování nevyhnutelně zahrnuje.

Spolek pro ochranu osobních údajů se dohodl na spolupráci s Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR. Na základě toho Spolek sestavil a vede seznam rozhodců doporučovaných pro spory v oblasti ochrany osobních údajů. Jde o osoby, které dle hodnocení Spolku mají v oblasti ochrany osobních údajů potřebné znalosti i praktické zkušenosti.

Funguje to v praxi? Zvýšil se od uzavření memorandamezi Rozhodčím soudem a Spolkem počet sporů týkajících se zpracování osobních údajů?

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Podle mých informací zatím nijak výrazně. Je to ovšem dost možná důsledkem obecně malého počtu sporů týkajících se ochrany a zpracování osobních údajů, které by se posunuly do fáze soudního sporu.

Zvláště v současnosti, kdy mnozí odborníci vytýkají Úřadu pro ochranu osobních údajů nedostatečnou aktivitu ve vedení správních řízení, by však rozhodčí řízení mohlo i zde být výhodnou alternativou, samozřejmě za podmínky splnění požadavku arbitrability (přípustnosti řešení sporu v rozhodčím řízení).

Čím je to podle vás způsobeno? Malou informovaností správců a zpracovatelů o možnosti řešit spory v rámci rozhodčího řízení, nedůvěrou v odbornost rozhodců v této poměrně specifické matérii nebo ještě něčím jiným?

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Částečně jsem odpověděl již v předchozím bodě. Samozřejmě by však osvěta mezi správci a zpracovateli o této možnosti mohla být vyšší. Ve svém okolí jsem nezaznamenal nedůvěru odborné veřejnosti v odbornost rozhodců Rozhodčího soudu HK ČR a AK ČR. Při letmém průzkumu, který jsem si nedávno dělal, jsem však zjistil, že ani odborníci v oblasti ochrany osobních údajů si mnohdy nebyli vědomi možnosti rozhodovat v rozhodčím řízení spory vzniklé právě ze vztahů při zpracování osobních údajů.

Můžete shrnout, jak vlastně rozhodčí řízení probíhá a jaká je role rozhodce? 

Miroslav Uřičař (LEGALITÉ): Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR je zřízen zákonem o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jako stálý rozhodčí soud, slovy zákona jako „nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení“. Jakožto stálý rozhodčí soud je dle zákona o rozhodčím řízení oprávněn vydat svůj řád, určující způsob jmenování rozhodců, jejich počet a další otázky, což také činí – řády Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR jsou veřejně dostupné. Z transparentně zveřejněných informací je zřejmé, že Rozhodčí soud své řády průběžně přizpůsobuje vývoji právnímu i faktickému. V rozhodčím řízení jsou prováděny důkazy navržené stranami, včetně znaleckých posudků, výslechu svědků a dalších, obdobně jako v případě „klasického“ soudního řízení. Jak již uvedeno výše, odlišností je především rychlost a neformálnost rozhodčího řízení, významná je též odbornost, resp. specializace rozhodců.

Já osobně se v každém řízení snažím především posoudit, zda nepřichází do úvahy smírné řešení sporu – ostatně také Řád Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR výslovně upravuje oprávnění rozhodčího senátu vyzvat v každém stadiu řízení strany sporu k uzavření smíru. Pro tento účel může rozhodčí senát uvést návrhy, doporučení a podněty, které by ke smíru mohly přispět. V některých případech se mně podařilo společně se stranami sporu takové smírné řešení sporu skutečně nalézt. Samozřejmě, ne vždy je to možné. V některých případech, bohužel nikoli ojediněle, jsem zaznamenal, že překážkou smírného řešení byli paradoxně právní zástupci a jejich přehnaná bojovnost, resp. naopak opatrnost – mnoho kolegů považuje jakýkoli ústupek za projev slabosti a smírné řešení je pro ně totožné s prohrou. Já jsem však přesvědčen, že prvořadým musí být vždy zájem klienta – ať již externího či interního.

V zájmu klienta přitom zpravidla není vedení vleklého sporu, nýbrž jeho efektivní vyřešení. A právě v tom spočívá role rozhodce.

Pokračování rozhovoru naleznete na GDPR.cz.

Miroslav Uřičař, advokát a partner LEGALITÉ advokátní kancelář s.r.o., specializující se na ochranu osobních údajů, regulační problematiku síťových odvětví, především elektronických komunikací, compliance a sporná řízení soudní a rozhodčí.